Krhútská kultura byla okrajově reflektována i českými literárními teoretiky a historiky. Přestože se s akademickou interpretací nemůžeme jako pravověrní vyznavači Prakršna ztotožnit, je jistě zajívavým pohledem zvenčí.
Níže cituji úryvek z příspěvku předneseného na třetím mezioborovém sympoziu Česká kultura a umění ve 20. století věnovaném tématu Omyly a objevy v umění 20. století. Sympozium se uskutečnilo ve dnech 13. a 14. března 2007 na půdě Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci za spolupořadatelství Katedry bohemistiky FF UP a Ústavu pro českou literaturu AV ČR Praha.
Dostavníkem do Ejči pod Mejknínem
…
Field je básníkem mnoha tváří, nás zajímá především jako tvůrce Prakršna a mytickomystifikačního kultu Lomikela, boha kanálů. Jeho vlastní mikrosvět vychází z originálního básnického jazyka, ze slovesné imaginace. Bůh Lomikel není obklopen názornými božstvy, ale shlukem neobvyklých substantivních a verbálních forem plných akusticko-vizuálních asociací zvuků a barev – smyslových odkazů, onomatopoetických neologismů – pustorálek, kvakev, mruléř. Lze hovořit o tzv. hláskovém symbolismu. Básník hledá zvukové-akustické ekvivalenty smyslu slov, pracuje s expresivitou zvuků.
Prakršno je svět vytvářející si vlastní zákonitosti i jazyk. Nechme hovořit Fielda: „Narodí-li se krché dítě, tj. Podivínské, je zpravidla geniální, a protože své okolí nenachází ideálním, snaží se vytvořit svět nový, zcela jiný, plný kouzla a půvabu, v němž by se mu volněji dýchalo, přiměřeněji žilo.“ Jaký? Plný (dadaistické) hravosti, (morgensternovské) poezie nonsensu, lingvistické invence, ale i naivity a lyrismu. Mnohými je však tento svět chápán především jako surreálný až hororový, coby říše melancholické touhy zpomalit svět v jeho věčném pohybu. Vše, co se v tomto světě stane, má podobu stínů na přechodu noci a dne, jejichž kouzlo tkví v neuchopitelnosti. Řečeno slovy Jiřího Trávníčka jde o za-reálné neskutečné krajiny plné nepředvídatelného sémantického pohybu ukrytého ve slovech. Slova budí aluzivní dojem, jen jaksi nelze aluzi rozkódovat. Slyšíme známé slabiky, ale nedávají smysl, byť jde často jen o hláskové posuny (viz žalobej). Vladimír Papoušek dokonce mluví o starobyle sakrální řeči zcela oddělené od skutečnosti, o mystickém světě tu a tam se přelévajícím do reality. Prakršno, byť plné absurdity, jazykové hravosti i snové fantazie, na nás působí jako dějiště mýtů, často hrůzných, nemajících daleko k hororu.
FORMÁNKOVÁ, Eva. Dostavníkem do Ejči pod Mejknínem [online]. Acta universitatis Palackianae Olomoucensis. Facultas Philosophica. Moravica 6. 2008. Dostupné z WWW: http://www.ucl.cas.cz/edicee/…