Mechule

„Bloudil jsem Prahou za parného odpoledne. Bylo mrtvo a nikde nebylo živé duše. Tu jsem s hrůzou shledal, že na domech místo cedulí jsou nápisy náhrobní. Praha umřela – – Utekl jsem do Týnského chrámu – ale tam před oltářem visel ze stropu Číňan jakýsi na hrozitánském copu civě na mne škodolibě. Na jeho znamení vyskákali svatí z rámů a prali do mne, soptíce oheň. Tu jsem utekl ven i viděl, jak na Staroměstském náměstí popavují české pány, z nichž jeden, Kaplíř ze Sulevic, vzpíral židli v zubech. Nerozuměje tomu, pádil jsem k Národnímu a odtud viděl rozhlednu klátiti se semo tamo. Kolem hlavy mi lítali slavní Řekové a Římané v podobě vzdušných koulí, jež jsem odfoukával. Pouze Epameinondas byl poněkud šišatý. Vyšehrad byl celý zelený, neboť Mechule, podobající se nesmírné zelené plachtě, přikrývala vždy na jaře celý svět a dorazila právě k naší akropoli, sžírajíc a zplošťujíc vše vypuklé. A náhle zahřaholily hluboké hlasy spěžových zvonů, hlasy přicházející z lůna šachet a studní, kde byly zaklety lony věků! Přede mnou se objevil Lomikel, bůh kanálů, jehož rudá postavíčka z pálené hlíny motala se klapavě od kanálu ke kanálu a otvírala víka oním známým hřmotem, jejž slýcháme za jitra, když nás spánek zradí a z dlouhé chvíle nasloucháme, jak po domě šelestí bílý „had“ a na ulici bálové, vlastně Lomikel, otvírající kanály.“