Ejhle nemehlo piknosé. Lomíkel – bůh kanálů – morová rána – vejpar zlý – opouští rodná dlásna, aby popatřil na sličnou tvář božího světa.
Kvakve, běda vám, třeste se! Boží oko číhá!
Sama Žebrohnátleb se zakolísala a všecka zsinala.
Na věži odbilo pět s půlnoci, čas se naplnil měrou vrchovatou, lhůta vypršela.
Korax! korax! brekekes! – znělo to úzkostlivě, ba téměř zoufale na všech stranách, když Lomikel, nahlomoziv se na pluzni a přesmyknuv své smrtící vádlo, udeřil za strachlivého rourácení na kvakve a jal se je kositi se zběsilostí přímo zvířecí.
Nastala pamela, řež bohapustá, ohavnost spuštění!
Ó, matko sedmibolestná, zakryj své milosrdné oči!
A přišel čas, že nedošlo na má slova, protože nezbyl nikdo, kdo by řekl: „Vždyť jsem vám to říkal, že to tak dopadne!“
No jakpak by ne!
Jen Lomíkel – bůh kanálů – morová rána – vejpar zlý – krpěl ještě chvíli nad průduchem, vřeště zpupně sic, ale jakoby ne naplno (– držel se prý pořád ještě na uzdě –): „Svajstix! Svajstix! Svajstix!“
To byla jeho labutí píseň!
Ještě jednou neb dvakrát přesmykl vádlo, ale to už jen tak. Potom naprudil pluzeň, zakryl pýteno a propadl se tam, odkud živ se nikdo nevrací. Kanál ho pohltil!
Od těch dob není po něm ani vidu, ani slechu.
Ten tam, jak by ho čápi zklektali!
Pouze poutec, notně naražený a úplně uražený, jakož i žebrohnátleb, dokonale zmizéněná, ležely opodál – – –
Toho jsem se arci nenadál!
Zdroj: Field – Kosočtverce na ohradách, 121