Dopis od Ervína Hrycha
Milý přátelé, Váš dopis mě velmi potěšil a moc jsem si početl v obou Chlístorech: strašně mi připomínaly krhútské časopisy, které jsme právě podobným způsobem psali v letech 1960 až 1968 a které dosahovaly fantastického nákladu devíti kusů – kolik jenom tehdejší psací stroj pojal. Měly podobná „krhútská“ jména: první byla Morha, pak Zápultník Prakršna, Samotrč (Krhútský hlavní ženský orgán) a jiné. Kupodivu také jejich obsah byl podobný! Někdy Vám o tom něco do Chlístoru napíšu.
Když jsem celou hlavou uvažoval o tom, čím do Chlístoru přispěju, zjistil jsem, že by pro tentokrát bylo dobré klasifikovat nějak samo krhútství: a našel jsem jeden „projev“ z roku 1966, z doby, kdy sláva Krhútů obcházela celý český zemský okrsek, a zjistil jsem, že bych to dnes lépe nenapsal a nevysvětlil. Jenom jsem to trochu zkrátil, aby se to do vašeho časopisu vešlo a nebylo to moc nudné. Tehdy jsme také hlásali, že Krhúti jsou původní praobyvatelé České kotliny z doby ještě před příchodem Bójů, Markomanů a Čechů a že jsme to, co po těch původních praobyvatelích zbylo.
…
Jsem rád, že jste se ozvali, protože až po vašem odchodu mne teprve napadlo, že na vás nemám žádné spojení. Už tedy mám.
Srdečně vás všechny zdravím a těším se na další zprávy o vás, podněty, spolupráci.
O Krhútství
Oblékl jsem šerou kutnu filosofa, která mívá mnoho společného s barevnou halenou bláznovou, a setřel jsem slzu, jež kanula z voskové svíce na tento kus papíru, vytvářejíc tak pošetilý houslový klíč k mé úvaze o bytí a nebytí, velikosti a malosti, ctnostech a neřestech národa Krhútů.
Já, Smrtipes avatár boha Lomikela, zvaný Moroň, věrozvěst a prarapl, oslovuji dnes svůj národ – rodový svazek raplů a šalamanů, věrných vyznavačů Prakršna, které jest jedinou vědou o kmihu, motání a cucích, onoho Prakršna, které by se do češtiny dalo přeložit slovy: osvobozující fantazie absurdních poloh lidského soužití.
Člověk, který si dovede hrát nejen na škatule, škatule hejbejte se v hekatombickém světě, ve věku prostoupeném již nesnadno zvládnutelnou technikou a rozškatulkovaném institucemi, zůstává člověkem, který neztratil všechnu svou slunnost a touhu po sblížení s lidmi jinde než v posteli; chápe se této hry jako štítu, jenž zachytí něco z těch šipek, které stále zasypávají lidskou bytost, žijící v dosti nervózní době. Tuto lidskou bytost překotně opustil bůh, ten dobrý katolický Jehova, katolické i protestantské synagogy zákonitě pustnou, pohanské hájky se přelidňují: strach z vousatého Pána byl obrazem strachů z nevysvětlitelného. Pánbíček, vymyšlený člověkem, pajdá zpět lidskou myslí směrem, kterým přišel. Strach ale zůstal, protože i po útěku božím zůstalo mnoho tajemného na zemi a na bedrech alibistického lidstva spočinula všechna tíha průšvihů. Proč bychom si, opuštěni Velikými Bohy, nevytvářeli nová božstva, jež nejsou ani dobrá ani zlá, a která můžeme docela po sousedsku pozdravit, neboť Slovan všude, natož mezi bohy, bratra najde.
Před očima lidské bytosti dneška byla svržena a do jägrova prádla svlečena řada gigantických kultů, které vztahovaly ruku po světě a ze kterých se vyklubali prckové, strašní přesvědčením o svém falešném posláním, a trošku směšní svým nadčlověčenstvím. Proč bychom si i my nevymýšleli své kulty, které lze uctívat pro vlastní potěšení bez nejmenších záchvěvů strachu?
Prakršno je stejně tak pošetilým jako vážným pokusem naplnit tuto jizvu probuzením úsměvné víry v bláhovost, která se zrodila hrou a která má ten neoddisputovatelný efekt, že spojuje širší společenství lidí, kteří se rozhodli navzájem si pomáhat a být si přáteli, uvědoměle se hlásícími k onomu obtížnému umění, které se dnes pěstuje sice často, ale jaksi mimoděk: totiž umění plácat nesmysly. Je pokusem vytvořit umělé pokrevenství, které si říká národ Krhútů; ten jak praví Krombožinec Lilibínský, nemá minulosti ani předem daný charakter, neboť je národem pohybujícím se ve čtvrté dimensi. Toto napodobení skutečné složitosti života prismatem louže je snahou po pochopení těchto složitostí, ale přináší i ukojení občanského nutkání, pocit spolutvůrce alespoň fiktivních tradic, dějin a osudů, které soudobá společnost, technokratická a přeorganizovaná, je čím dále méně schopna poskytovat člověku.
Kolik nás sledovalo s kadetem Bieglerem v rachotu splachovaného klozetu hluk vzdálených bitev, jimž jsme vojevůdci; kolik nás v opojení lásky bylo básníky rozervanci, jejichž nenodobitelné verše daly jihnout milým jako omamný květ, jak znamenitými diplomaty jsme byli ve svých snech, jakými jsme byli staviteli chrámů, kurtizánami, revolucionáři, proroky, psanci, herečkami, děkany fakult, spokojenými muži a téměř šťastnými ženami! Ba, jak jsme někdy se závistí čítali zprávu Josefa Švejka, líčící svobodný život v blázinci: „Je tam taková svoboda, vo kterej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pána boha nebo za panenku Marii nebo za papeže nebo za anglickýho krále nebo za císaře pána nebo za sv. Václava, ačkoli ten poslední byl pořád svázanej a nahej ležel na izolaci.“
Také u nás, u Krhútů, se může kdokoli prohlásit čímkoli by rád byl na tomto světě a bude s respektem jako takový brán, ba, dostane se mu možnosti, aby tuto roli i reálně hrál. Není vyloučené, že spomocí krhútských přátel se mu někdy podaří svůj životní sen alespoň částečně naplnit.
Vidíme kolem sebe truhlíky, bojující se svým odcizením násilnostmi a vandalismem a při tom pohledu se nám svírá srdce, stejně jako při pohledu na hledače, kteří se marně vydávají hledat lepší svět pomocí drog. Toužíme na násilnosti a cynismus odpovědět probuzením nové ušlechtilosti, lidského přátelství a vzájemné pomoci, návratu k přírodě a pospolitosti, ne-li prvobytné, tak alespoň druhobytné. Na rozdíl od dada, které bylo provokujícím protestem proti hrůzám nelidskosti války a sebevědomému paďourství nakrmených, je naše bláhovost prosta rozbíječství: zatímco dada provokovalo společnost, krhútství ji parodizuje s dobráckým úsměvem, chtíc naplnit dávné sny geniálních snílků, jako byl Pibřich Posedlý, volající do éteru: „Věř mi, trdlo ducha, toť jest sláva obce, vítejž, trdlování volné. Spadnětež, šněrovačky, ňadra vyndejte z kapes! Tak volám, sám prostovlasý, a bosým srdcem šlapu prach cest!“
(To je zkrácené kázání, které jsem pronesl k velkému shromáždění krhútských věrozvěstů 16. února 1966: vidím, že bych na něm máloco změnil a sotva bych lépe vysvětlil, jak krhútské spolčování odůvodnit.)
Zdroj: Krhúti – Chlístor, č. 49 (únor 2003)