Krhútské náboženství, které se někdy nepříliš přesně slučuje s pojmem Prakršno, je samorostlé: spočívá především v kultu boha Lomikela, který jest jediným dokázaným praslovanským bohem potrubí a kanálů. První popsal boha Lomikela věštec Krombožinec Lilibínský: tvrdí, že jej spatřil v prastarém dubovém potrubí u Mejknínu. Je prý vysoký 93 a půl cm, má tvar rovnoramenného trojúhelníku, který je jeho podstatou a jehož spodní část se nazývá vrávor. Horní část se nazývá řapuch, který je zakončen pýtenem. Pýteno je jaksi podobá lipovému listu – je-li svěží, píše se pýteno, je-li povadlé, píše se píten s měkkým i. Na řapuchu pak rozeznáváme krhy, jimiž Lomikel krhá, a chlístor, kterým nasává břeť kanální neboli blebel a rourácí. Rourácení je projev božího hněvu: slýcháme je občas ve výlevce vodovodu, do které jsme nalili konev špíny (řečené správně kuchřeč nebo ihuhu).
Lomikel nemá nosu — co by si s ním v kanálech taky počal! Nemá oči a uši, protože je vševědoucí a nemusí tudíž poslouchat nějaké kecy. Má však po obou stranách řapuchu po jedné vzbouli; takové převislé tváře se u lidi nazývají zlemejže. Vrávor je pak dole zakončen pluzní, po níž se Lomikel pohybuje cukavým pohybem – je tudíž cukavec. Nemá ruce – nepotřebuje je, neboť nepracuje. Vše, co potřebuje, opatřuje si zázrakem nebo jiným přirozeným způsobem. Místo rukou má však vádlo, aby mohl trestat. O povaze Lomikelově se vedly dlouhé teologické spory, ale většina krhútských bohoslovců se přiklání ke geniální definici Vratiprsta Choromysla Krombožince (Lilibínského), že „není dobr ani zel bůh kanálu Lomikel“.
Družkou Lomikelovou je bohyně Kvakev, která se tvarem nejspíše podobá staré škebli. Je jedinou bohyní rodu mužského (ten Kvakev!) a na její počest se pálí žáha. Padne-li Lomikel na Kvakev, což se stává nezřídka, dochází k ponikvě, která filosoficky vzato neznamená konec života, ale konec v životě. K vertikálnímu pohybu slouží Kvakvi drása, k horizontálnímu pak krouh. Stípem klekce.
Zdroj: Hrych – Krhútská kronika (1. vyd), 6–7