Ve čtvrtek 3. 10. 2002 došlo k historické události. Sešli jsme se v 17:30 na Floře v poměrně hojném počtu. Bylo nás sedm (což bylo o 75% více oproti předpokládaným čtyřem, a tak měl Drobek celou dobu obavu, aby mistr nebyl naším počtem zděšen) Drobek, Hanuš, Ježour, Medvěd, Sirka, Míša a já a tato delegace zamířila ve směru, kde se nachází bydliště duchovního otce všech Krhútů a potažmo tedy i našeho oddílu.
Drobek byl na tuto návštěvu velmi připraven. S sebou měl batoh plný jednak krhútských materiálů jako například kronik, Chlístorů atd. a jednak technického vybavení jako je diktafon a ruský fotoaparát s vypůjčeným bleskem, který dělal zvuk jako letadlo a měl pověst (což není žádná výjimka, takovou pověst mají v podstatě všechna makroskopická tělesa, která mají člověku k něčemu sloužit), že když je ho nejvíc zapotřebí, tak přestane fungovat.
V této sestavě jsme tedy stanuli až před samotným vchodem domu, kde mistr spisovatel bydlí. Většina delegace byla značně nervózní, a tak již při nalezení zvonku vznikla hádka o to, kdo jej zmáčkne. Nakonec to byl tuším Drobek, když se z druhého konce vodiče ozval mužský hlas, Drobek se představil jako Krhúti a hlas odpověděl, že už jde pro nás. Najednou jako by nikdo nechtěl stát u dveří. Drobek navrhoval, aby dopředu šel Hanuš, protože je nejstarší. Ten se k tomu ale neměl a Medvěd se dokonce schoval do výklenku vedlejšího vchodu.
Netrvalo dlouho a krhútský duchovní otec se objevil v chodbě a vzápětí nám otevřel dveře. V tu chvíli jsme pochopili, že se ho nemusíme bát. Zavedl nás k výtahu, ale kdo někdy viděl tamní výtahy o rozměrech 80 x 85 cm, pochopí proč jsme se rozhodli k cestě po schodech.
Když jsme vstoupili do bytu, dýchla na nás historie. Téměř všude byly figurky vojáků a rytířů ve zbroji a jiné historické a předměty a v obývacím pokoji, kde jsme se usadili, byla na stropě freska s rodovými erby. Pak jsme za konzumace chlebíčků a červeného vína dlouho debatovali. Drobek se Sirkou zapnuli své diktafony a debata mohla začít.
Nemá asi smysl slovo od slova popisovat celý rozhovor, ostatně jeho doslovný přepis pravděpodobně pořídí Drobek, nebo bude možné si jej poslechnout, a tak se zmíním jen o některých důležitých momentech.
Hned na začátku jím bylo zjištění, že duchovní otec Krhútů je také skautem. Následoval dlouhý výčet všech možných osobností, které byly Krhúty a tento výčet se během rozhovoru neustále doplňoval, až jsme dospěli k názoru, že v podstatě není člověka, který by nebyl Krhútem, a že naše identita není tedy tak úplně neznámá, jak jsme si mysleli doposud.
K otázce na jeho vztah s T. R. Fieldem spisovatel řekl, po té co někdo poznamenal, že byl asi už dost starej: „Von byl nejen starej, ale taky uplně blbej.“ Jinak se ale ukázalo, že to nebylo zas tak zlé až na jedno nedorozumění v závěru Fieldova života.
Během rozhovoru jsme si dovolili i otázku na překlad Žalobeje. Protože ale mistr nedokázal udržet myšlenku, tak až na několik slov zůstalo tajemství národní písně tajemstvím. Jest však ještě jiskřička naděje, že se při budoucích setkáních dozvíme překlad alespoň některých dalších jednotlivých slov, ovšem k poslední sloce, jejíhož posledního verše překlad by byl obzvláště zajímavý se patrně nikdy nedostaneme.
V závěru diskuse jsme se dostali i k tématu oddílů a skautských krojů, kdy Hanuš ve snaze vysvětlit nesouvislost mezi kvalitou oddílu a nošením krojů řekl: „Ono je někdy lepší, aby ty kroje neměli, než aby dělali ostudu.“
Když jsme se rozcházeli, projevil E. Hrych zájem nadále se scházet a po novém roce přislíbil nějaké setkání přímo v naší klubovně. Inu stále se máme na co těšit.
Zdroj: Krhúti – Chlístor, č. 49 (únor 2003)